Koncert světové metalové veličiny typu OPETH je v České Republice zpravidla veliká událost. O to víc je ale s podivem, že pořadatel takto významnou akci umístil do ošuntělého a pro kapelu takového formátu nedůstojného prostoru bývalé tovární haly. MeetFactory je možná vhodná pro experimentální vrtochy post moderních umělců, ale pro (větší) metalový koncert to příliš vhodné místo není. Už jen kvůli tomu, že pokud nestojíte v kotli nebo přímo uprostřed plochy, tak vám zakrývá výhled některý z macatých sloupů nacházejících se v sále. O akustice, nevycentrovaném podiu či přídavném komfortu pro diváka raději nemluvím.

Pokud však pominu ne zrovna přívětivé prostředí, musím pokračovat už jedině v dobrém. Do akce jsem se zapojil kolem osmé, když měli VON HERTZEN BROTHERS svou show již naplno rozjetou. Zprvu mě sice zaskočil trochu roztříštěný zvuk (ozvěna činelů, málo basů), podařilo se mi však úspěšně prodrat davem blíž pódiu, kde byla situace o poznání lepší a finská „předkapela“ mě v tom okamžiku začala opravdu bavit. V programu se v souvislosti s „Bratry“ psalo cosi o 70´s hard rocku a to prosím sedí. Nejedná se však o klišé alá klasická česká zábava v sokolovně na vsi, ale o skladatelsky velmi zajímavý mix prog, space a hard rocku s troškou psychedelie, kterému dominují velmi solidně zvládnuté trojhlasy a hudebně zajímavé momenty. Delší a více prog rockové kompozice střídaly hitové, úderné rock´n´rolly, a kapela měla na živé vystoupení opravdu příkladný drive. Já, dosud její tvorbou nezasažen, jsem se tak dočkal velmi příjemného překvapení a skládám tímto Finům veřejnou poklonu. VON HERTZEN BROTHERS sklidili úspěch i u publika a viděno zpětně musím konstatovat, že OPETH si s sebou na cesty vybrali možná až příliš silného sparing partnera.

Respektovaní progresivně metaloví Švédové nastoupili na plac po kratší pauze za zvuků „drákulovské“ introdukce a okamžitě vypukl aplaus. OPETH (zatím ještě bez proslovu hlavního aktéra) zahájili svoji show skladbou „The Devil´s Orchard“, úvodním to kusem z poslední desky, a nadšení publika bylo v tu chvíli vskutku obrovské. Zvuk byl již od počátku (pro upřesnění: vpředu cca 6 m od podia napravo) na ucházející úrovni a úvodní skladba opravdu skvěle zafungovala. Kapela poté stejně jako na albu navázala pomalou, tklivou „I Feel The Dark“ a vystoupení nabralo melancholický, téměř až komorní ráz, který až na výjimku v podobě reminiscence na klasický heavy metal jménem „Slither“ překvapivě trval celou úvodní hodinku. Zadumané kusy „Face Of Melinda“, „Credence“ nebo „To Rid The Disease“, nesoucí se převážně v pomalém tempu a ponuré atmosféře, nechaly krásně vyniknout melodická sóla a příjemné baskytarové linky, ve mně však přesto hlodal pocit, že toto nejsou úplně přesně ti OPETH, na které jsem se těšil.

S melancholií, jež OPETH rozprostřeli v klubu, však docela kontrastovaly tradiční ostrovtipné moderátorské promluvy pana kapelníka. Michael Akerfeld je ale přirozený a umí si lidi získat. Krom toho, že vtipně reagoval na výkřiky z davu a netypicky pochválil krásu naši Matičky Stověžaté, pozval také všechny diváky k sobě domů do Stockholmu, anebo s kamennou tváří vyhlašoval, že některé OPETH skladby jsou trochu dobré, jiné trochu špatné, ovšem některé jsou opravdové „masterpieces“.

Po několikaminutovém výletu do historie se kapela opět vrátila k aktuální kolekci „Heritage“ a přehrála (dle Michaela jeho nejoblíbenější kus z alba) „Folklore“, kterou uzavřela první, klidnější a více prog část vystoupení, aby vzápětí mohla započít díl druhý, věnovaný klasikám. Ten otevřela moje oblíbená „Heir Apparent“ z „Watershed“ a konečně se naplno sálem rozezněli ti OPETH, na které jsem ten večer přišel. Škoda jen, že ty tvrdší, death metalem ovlivněné skladby, zazněly ve finále vlastně jen čtyři. Zhruba po hodině a půl kapela ukončila povinnou „The Drapery Falls“ základní část svého vystoupení a začala se s Prahou loučit. Michael po jednom vyjmenoval všechny své spoluhráče a představovačku ukončil slovy „..and my name is Sammy Hagar“. Jako přídavek následně zavdal spolu s kapelou mohutnou, desetiminutovou „Deliverance“, jejíž finále bylo (ale opravdu) obrovské a napravilo jakékoliv rozpačité dojmy z vlažné první poloviny.

Vystoupení OPETH po celou dobu provázely bouřlivé ovace a dá se říct, že kapela zvítězila nad nepříjemným prostorem. Dle mého sice nedosáhla takové údernosti jako třeba před dvěma roky v Josefově, ale po okraj zaplněná MeetFactory ten večer zřejmě žádné nedostatky nepociťovala a aplaudovala o sto šest. A to pěkně prosím i přes to, že Švédové zahráli nečekaně klidný koncert a převažovaly v něm skladby z posledního (prý dost kontroverzního a ne zrovna povedeného) alba „Heritage“.

Setlist: „The Devil´s Orchard“, „I Feel The Dark“, „Face Of Melinda“, „Slither“, „Credence“, „To Rid The Disease“, „Folklore“, „Heir Appartment“, „The Grand Conjuration“, „The Drapery Falls“, „Deliverance“